PŘÍBĚH PRO BABIČKU
01.09.2017

PŘÍBĚH PRO BABIČKU

„RODINA JE STEJNÁ JAKO VĚTVE NA STROMĚ, VŠICHNI ROSTOU RŮZNÝM SMĚREM, ALE NAŠE KOŘENY ZŮSTÁVAJÍ STEJNÉ“

Každý měsíc, každý týden, každý den, dokonce každou minutu na svých cestách potkávám i poznávám (ne)jednu lidskou bytost. Lidi velmi zajímavé i méně zajímavé. Lidi usměvavé, trápící se, stěžující si i spokojené. Lidi s různými životními příběhy, které mě pokaždé dostanou, obohatí, posunou i přinutí přemýšlet a vážit si toho, co mám (DÍKY ZA TO).

Všichni tito lidé se narodili a dostali svůj nepopsaný list papíru, lépe řečeno životní knihy (TABULA RASA) a v ten okamžik to vše začalo. Začal se psát jejich životní příběh.

Jednou si tak sedím na mém oblíbeném místě (na středisku „Na Hřebenech“ v Lipnici na Sázavou, na místě, kde ráno jako první dopadají sluneční paprsky). Brouzdám internetem a nacházím povídání s pánem (87 let) nesoucí názvem „PIŠTE SI DENÍK, VZPOMÍNKY JSOU TO JEDINÉ, CO MÁM“ … Ten starý pán popisuje nejen svůj velmi zajímavý příběh za válečného období, ale také současné pocity bezmoci „spousta mých kamarádů, známých i důležitých lidí mě již opustila a odešla. Mně zůstaly pouze vzpomínky, které jsou velmi často zahalené do mlhy“….. Celé toto povídání končilo otázkou: „Litujete v životě něčeho?“ … „Svým činů, chyb ani života nikoliv. Však svůj život do deníku jsem si alespoň v krátkých informacích zapisovat měl. Ještě, že má žena byla chytřejší, alespoň její deník mi pomáhá otevírat mé vzpomínky z mlhy.“

Nedávno přijdu do novém práce (ano, to, jak dělám v továrně na výrobu olejů, pamatujete si) a už jak přicházím vidím skvělého pána v letech (prostě super borec jako můj děda). Tento „děda“ mi říká skvělé historky ze svého života (jak se omylem oženil v Las Vegas, jak mu málem uletělo letadlo v Praze, ale také při tématu dětí, jak lituje toho, že nepředal své životní chyby svým dětem, jenom proto, že se styděl nebo se bál jejich reakce).

Pak si takhle v pohodě jedeme autem na výlet a povídáme si … A najednou přijde na řadu téma „jak mi umřel děda“. „Byl jsem takový hlupák, nikdy jsem si nenašel čas ho pořádně navštívit“ a když už bylo pozdě hledal jsem všechny informace složitě po kronikách, kostelech, katastrech ….

Ale to není vše … Tady na Novém Zélandu, mi kamarádka jednoho krásného dne řekla, že se ji maminka upila k smrti v šestnácti letech a ona nikoho nemá, protože se doma nikdy nedívali na fotky, nebavili se o babičce, rodině …. Byl sobotní den a noc je přeci v těchto dnech ještě mladá, na domečku si otevíráme víno a při páté sklence můj známý otevírá svůj životní příběh (černé skříňky) a povídá, jak se mu v šesti letech utopil bratr a až teď se dozvídá informaci, že měl mít i dalšího sourozence, jenže maminka šla na dobrovolně na potrat.

PROČ SE ZAJÍMÁME O SVÉ KOŘENY AŽ KDYŽ JE POZDĚ?

DO JAKÉ MÍRY MŮŽEME OVLIVNIT A POPSAT SVOU KNIHU ŽIVOTA, KTEROU DOSTÁVÁME HNED PŘI PRVNÍM POHLEDU NA SVĚT?

A v tom mi problikne hlavou? … Vždyť ty Karolíno, máš taky babičky, dědu, prababičku, rodiče? Víš všechno … V tom mě napadá milion otázek, na které bych se chtěla hlavně své prababičky zeptat (vždyť ona také zažila válečné období, také má již své roky, také měla bratra (který umřel).

Proč i já jsem neměla v Česku čas? Proč jsem si to uvědomila až teď? Proč jsem často říkávala větu, babi teď ne, teď nemám čas (ty nevidíš, že pracuji)?

Popravdě trošku se stydím. Nicméně tento článek je adresován hlavně mé prababičce s omluvou, že jsem se nikdy pořádně nezajímala. Nicméně, hned po svém návratu to všechno napravím (slibuji) a už teď se těším až za pár let její fotky, knížku a rodokmen, který pracně vytváří, ukážu já svým pravnoučatům.

A pro Vás všechny ostatní (co tento článek čtete). Naslouchejte životním příběhům ostatním, žasněte, poučte se a važte si toho, co máte.

„Život je jako kniha.

Některé kapitoly jsou smutné,

Některé šťastné a jiné vzrušující.

Ale pokud nikdy neotočíš stránku.

Nikdy se nedozvíš, co se bude dít dále“