Potápění se žraloky (pojď ke mě blíž a pusu mi dej)
16.08.2017

Potápění se žraloky (pojď ke mě blíž a pusu mi dej)

Crrr, crrr 6:00, budík zvoní, spánek končí, do koupelny běžím. Novák leze do kuchyně a je náhlé svěží, bláznivý den…

Mám pro vás otázku hned na začátek… Jak vypadalo dnešní ráno? … Ano správně, tedy až na to, že snídaně byla home made, byl by hřích nevyužít naši vkusnou kuchyň vypadající jako z amerického filmu. Kdyby existovala hra „chcete být milionář“ určitě bych vás přihlásila. Bohužel tato doba už je pryč, musí vám tedy stačit má pochvala a poplácání po rameni.

Je 8:05 a pan řidič vyzvedává mě a Markét. Jedeme totiž na výlet, naše cílová stanice bude Gansbaai neboli žraločí zátoka. A co tam my dvě bláznivý holky budeme dělat? No přeci dávat žralokům pusinky… Ale ne, teď už vážně, budeme se potápět ke žralokům v kleci. A kde, že máme zbytek posádky (mum + daddy)? Prý jsou na tyhle blbiny ještě mládí, musí vyzrát. Podle mě si to, ale nechávají na Austrálii, a proto se radši dneska vydali na Robben Island, také známý jako ostrov Nelsona Mendely.

Ale už zpátky do Gansbaai za žraloky, cesta z Kapského města trvala celkem tři hodiny, při příjezdu nás čekalo malé občerstvení, organizační informace, nalodění a …. Ready, steady, go… Vyjíždíme na širý oceán vstříc velkému dobrodružství a žralokům naproti. Po 15 minutách jízdy na lodi, zastavujeme, nahodíme návnadu a čeká nás povídání o žralocích, bezpečnosti, potápění (jak nečůrat do neoprenů), mořské nemoci (kde zvracet a kde ne). Když už všechno potřebné víme, jdeme se obléct nebo spíše nasoukat do neoprenu, najít ty správné botky a masku. My už jsme připraveni, ale žraloci nikde… To snad ne.. Kdo z 25 lidí na palubě má mořskou nemoc? Ano správně, Karolínka. Takže místo žraloků na mě tak maximálně přišlo volání moře.

Věřte mi v tuhle chvíli mi byli nějací žraloci u zadečku, potřebovala jsem to hlavně přežít. Což se nezdálo jako nejlehčí úkol. Žraloci nikde ani po další půl hodině, za to moje „nemoc“ se mě držela zuby nehty. Radši měníme lokalitu, tady žádné žraloky nenalákáme.

Loď se pomalu rozjíždí a moje nemoc náhle mizí, i když brázdíme oceán ve velké rychlosti, přes hodně velké vlny, radši ani nechci odhadovat rychlost a výšku vln. Wau, před námi je kolonie asi 1000 tuleňů a jdou cítit na míle daleko. Wau podruhé. I can’t believe that…. Ještě, než vypneme motory moje nemoc je zpět v horší formě, naštěstí žraloci jsou tady také. Dva krásní velcí žraloci (tedy jeden žralok a zraločice) předvádí se jako modelové, skáčou nad vodu, plavou kolem i pod lodí. Tak šup, šup do klece, než odplavou.

Do klece se chodí po pěti lidech, jelikož je nás celkem dvacet, je to na čtyři kola. Do posledního momentu myslím, že do žádné vody, díky své stupňující se mořské nemoci nevlezu. Nakonec to dopadne následovně. Markét je naprosto nadšená, viděla žraloka i pod vodou, jsem poslední, která nebyla v kleci, musím zatnout všechny zuby a jdu do toho. Taky se mi přišel ukázat, drobeček malý. Jakmile vylezu, nechtějte vědět, co se odehrávalo…

Vykláním hlavu přes palubu, zvracím, zvracím, a ještě jednou zvracím… V tom náš průvodce (jako namydlený) utíká přes celou loď až ke mně stahuje mě zpátky s poznámkou „že jsem snad úplně blbá, jestli jsem neviděla, jak ten žralok skáče“

Naštěstí jsme to přežili celé, nechybí nám žádná část těla. Máme krásné video a zážitky. Žraloci byli úžasní, velcí a divocí. Dozvěděli jsme se plno informací o těchto majestátních zvířatech, dostali jídlo před, na i po potápění. Navíc jsme měli neuvěřitelné štěstí, jelikož v lednu 95 % lidí žraloky nevidělo.

Teď při ohromujícím západu slunce se vracíme příjemně unavené a plné zážitků zpátky do Kapského města. Musím vám, ale ještě něco říct, JAR je místo zaslíbené neuvěřitelným výhledům ať jedeme či jdeme kdekoliv (i z dálnice) vždy máte nádherný výhled do okolí (oceán, pláže, bohaté čtvrti, vinice, rezervace, hory, přírodu, místní fotbalový zápas, local market, historické budovy, festivaly, slum) a teď zrovna letiště což znamená, že za chvilku už budeme zpátky u maminky a tatínka. Snad i jim se dneska líbilo minimálně tak, jako nám.

Tímto se babičkám omlouvám, že o žralocích nevěděli, ale bály byste se úplně zbytečně už dopředu, zvládly jsme to na jedničku :). Tak pusu a pa vaše „nejoblíbenější“ vnučka Karolínka

Ostatním doporučuji tento adrenalin vyzkoušet. Tak zase zítra “ nesnáším loučení, jsem sám a v hlavě tě mám“…